Historie FSV UK

Výukové programy zaměřené na studium a rozvoj společenských věd se za­čaly – v souladu s předválečným vývojem – ustavovat nejprve mimo rámec Univerzity Karlovy. Významnou, i když poválečnou atmosférou příliš neposilovanou inspirací zde byla Svobodná škola politických nauk (SŠPN), zřízená v roce 1928 a zavře­ná spolu s ostatními vysokými školami v roce 1939. Krátké období hledání souvislos­tí mezi předválečným a poválečným vývo­jem se projevilo zřízením Vysoké školy politické a sociální (VŠPS) v roce 1945 (v jejímž rámci, mimochodem, působila zkušební komise pro absolventy SŠPN). Pedagogický sbor byl složen převážně z od­borníků nejrůznější názorové a politické orientace, kteří získali vzdělání v období první republiky. Společenské a politické změny roku 1948 a s nimi spojený zájem prosovětsky orientované vládní garnitury vedl k potlačení názorové rozmanitosti a odstranění celé řady pedagogů. Od počátku studijního roku 1949/50 byla zřízena Vysoká škola politických a hospodářských věd (VŠPHV), na niž přešla část úkolů VŠPS a která se až do roku 1953 soustřeďovala především na vý­chovu pracovníků stranického a státního aparátu a perspektivních „kádrů" do řídi­cích funkcí. Vládním nařízením č. 40/1952 byla VŠPHV zrušena a její jednotlivé fakul­ty se buď osamostatnily (např. hospodářská fakulta VŠPHV se stala základem Vysoké školy ekonomické v Praze), nebo byly za­členěny do již stávajících vysokoškolských institucí. Ke dni 1. září 1953 byla Fakulta společenských nauk zrušené VŠPHV včleněna do Filozoficko-historické fakulty Karlovy univerzity.

Rok 1953 lze tedy považovat za počátek institucionalizace společenskovědních oborů v rámci Univerzity Karlovy. Vzhledem k povaze zásahu a de­finování úkolů, které nově ustavená struk­tura  měla  plnit,  znamenal tento krok – spolu s politický motivovaným zrušením výuky sociologie jako „buržoasní pavědy“ – počátek v zásadě neradostný, který poznamenal vývoj sociálních věd v českých zemích na dlouhá desetiletí do­předu. Znamenalo to, že společenské vědy byly zbaveny svéprávného postavení a připraveny o možnost bu­dovat vlastní identitu. Nejenže se podřídily ideologickému rámci doby, ale včlenily se do kontextu jiné fakulty jako její podřízená složka. Až relativní uvolnění společen­ského klimatu na přelomu 50. a 60. let ved­lo ke snaze vytvořit pro výuku a rozvoj spo­lečenských věd pevnější institucionální rámec a později i vlastní institucionální zá­zemí. Tak došlo k postupnému sbližování a nakonec i propojení vybraných společen­skovědních kateder Filozofické fakulty a Institutu osvěty a novinářství (zřízeného v roce 1960). Poslední čtvrtina 60. let pak vedla k tomu, že se sociální vědy – alespoň nakrátko – začaly formovat v souladu s vý­vojem těchto oborů na zahraničních uni­verzitách a byla zřízena plnoprávná Fakulta sociálních věd a publicistiky (FSVP).

FSVP nejenže představovala první plnohodnotný institucionální rámec sociálněvědních oborů na UK, ale také během krátké doby své exi­stence (v podstatě do počátku 70. let 20. století) pronikla do povědomí širší veřej­nosti tím, že podstatná část jejích studentů i někteří z učitelů zaujali kritický postoj k nedostatkům doby a zapojili se do veřej­ného dění univerzitního i obecného, a to včetně vydávání celouniverzitního periodi­ka Universita Karlova, jehož význam pře­kračoval hranice akademické obce. Z této doby se patrně také traduje představa o té­to fakultě jako instituci věnující se přede­vším přípravě budoucích novinářů. Další vývoj směrem k samostatné Fakultě žurna­listiky tak vedle dobových záměrů a potřeb politických (likvidace FSVP jako instituce spojované s reformním hnutím roku 1968 a snaha získat kontrolu nad ideologickou, politickou a odbornou průpravou stávajících i budoucích novinářů) do jisté míry podporovala i logika společen­ské prestiže, která ostatně i zakonzervova­la setrvačné a do současnosti přežívající – a odborně neudržitelné – začleňování žur­nalistiky mezi společenské vědy, respektive mezi vědní obory vůbec.

Období 70. let pak vývoj společenských věd zmrazilo a sociální vědy potlačilo intelektuálně vyštváním celé řady odborníků. Institucionálně  došlo k  zpětnému začlenění ostatních oborů, do kontextu Filozofické fakulty a  tak  se zvýraznila žurnalistika jako obor, který si při předcházející institucionalizaci společenských věd počínal nejagilněji a jehož rozvoj měl pro období normalizace největ­ší význam – na troskách zrušené FSVP vznikla tak v roce 1972 Fakulta žurnalistiky.

Přelom 80. a 90. let 20. století a společenské a politické změny, které v té době proběhly, pak vedly – rychlým zrušením Fakulty žurnalistiky a založením Fakulty sociálních věd na jaře 1990 – nejen ke snaze navázat na společenskovědní rá­mec vymezený koncem 60. let, ale hlavně k úsilí o vybudování zcela nově pojatého sociálněvědního pracoviště.

Institucionalizace studia společen­skovědních oborů na UK od počátku až k ustavení UK FSV lze chápat jako vnitřně pro­vázaný celek a vyložit jako sled něko­lika relativně uzavřených etap se dvěma zá­kladními charakteristickými rysy: Na jedné straně byla ve vývoji předmětných sociálněvědních obo­rů (jednalo se fakticky o obory, které bychom mohli označit jako „aplikované“, tedy osvěty a knihovnictví) patrná tendence k ustavování samostat­né instituce, tedy „vlastní“ fakulty. To je pochopitelný důsledek sebeuvědomování těchto oborů a patrně i snahy vytvořit pro­tiváhu „tradičním“ humanitním a sociálněvědním oborům pěstovaným na Filozofické fakultě, v jejímž organizačním rámci a intelektuálním klimatu se tyto nové, „aplikované“ sociálněvědní obory ustavovaly. Na druhé straně pak byla do kontextu sociálněvědních obo­rů od samého počátku přiřazována i vý­chova novinářů. Tato skutečnost má svou hlubší vývojovou logiku, vždyť příprava bu­doucích novinářů byla již v meziválečné tradici předmětem zájmu Svobodné školy politických nauk, která – jakkoliv nebyla vysokou školou, ale institutem vyššího vzdělávání – přispěla k rozvoji sociálních věd v české (resp. československé) společ­nosti mírou dosud málo oceňovanou. (Současně byla žurnalistika vnímána jako li­terární, stylistická a osvětová činnost, pro­to se také původně studovala jako dvouoborové studium s češtinou a organizačně byla zprvu zařazena na katedru knihovnic­tví, která jí svým širším záběrem nejvíce vy­hovovala.) „Osudové“ institucionální přidružení přípravy budoucích žurnalistů ke zmíněným společenským vědám (a osamostatnění žurnalistického vzdělávání v době normalizace) mělo zcela nepochybně vliv i na průběh a podobu ustavování institucionálního rámce sociálněvědních oborů při vzniku UK FSV po roce 1990.

Vývoj a institucionalizaci spole­čenskovědních oborů na UK, resp. cestu k ustavení samostatné Fakulty sociálních věd v roce 1990, lze z tohoto pohledu časově rozdělit do následujících etap:

1. Od rozdělení katedry knihovnictví v rámci FF UK přes Institut osvěty a novi­nářství (ION) k ustavení Fakulty osvěty a novinářství (FON).

2. Od Fakulty osvěty a novinářství (FON) k Fakultě sociálních věd a publicistiky (FSVP).

3. Od zrušení Fakulty sociálních věd a pub­licistiky (FSVP) a zřízeni Fakulty žurnalis­tiky (FŽ) ke zrušení Fakulty žurnalistiky (FŽ).

4. Zřízení Fakulty sociálních věd (FSV).

Zřízení FSV představuje zatím poslední – neuzavřenou – etapu ve vývoji společenskovědních oborů na UK.

Jisté uvolnění politických poměrů a celkového společenského klimatu počátkem šedesátých let   dovolily rychlejší rozvoj i některým společenskovědním oborům, až dosud pěsto­vaným ve skromných podmínkách na Fi­lozofické fakultě. Jako studijní obor se ustavila kulturologie, tehdy ještě pod poně­kud starosvětským označením „osvěta“, a spolu s knihovnictvím a žurnalistikou (v dobovém pojmoslovím „novinářstvím“) vytvořila zárodek budoucího samostatného vzdělávacího pracoviště. Zvláště knihov­nictví a žurnalistiku spolu pojily i jisté his­torické vazby – v letech 1953/54 existovalo novinářství v rámci katedry knihovnictví, později se organizačně vyvinulo v samo­statnou katedru, jejímž vedoucím byl Vladimír Klimeš (1910-1983).

Kombinace těchto tří oborů, tedy knihovnictví, osvěty a novinářství, byla zřejmě nejpřijatelnější variantou pro vytvo­ření nového a samostatného univerzitního celku: Ten dostal název Institut osvěty a novinářství (ION) a jeho děkanem byl jmenován již výše zmiňovaný Vladimír Klimeš. Institut osvěty a novinářství byl zřízen vládním na­řízením č. 90 z roku 1960 jako fakulta Univerzity Karlovy. Jeho posláním bylo vy­chovávat pracovníky pro oblast osvěty a kulturněpolitické práce, knihov­nictví a novinářství. Zvláště v souvislosti s konstituováním oboru žurnalistika se objevily hlasy poukazující na to, že tento obor nejenže není oborem vědním, leč neobstojí ani jako samostatný obor studijní. Zahrnutí tohoto oboru do jednoho rámce s osvětou a knihovnictvím tyto námitky vhodně eli­minovalo, a navíc vyhovovalo rozšířené tradiční a dobovou perspektivou posilované představě o novinářství jako zvláštní formě osvěty (této interpretaci na­hrává i skutečnost, že pro plnění „politic­kých“ cílů sdělovacích prostředků byli vychováváni novináři rovněž na Vysoké škole stranické, tedy zcela mimo rámec UK). Obor novinářství se nakonec prosa­zoval nejagilněji – v roce 1961 zařadila Státní komise pro vědecké hodnosti do seznamu vědních oborů pouze novinářství, a nikoliv osvětu a knihovnictví.

Nový Institut osvěty a novinář­ství nedostal do vínku žádnou samostatnou budovu a od počátku své existence se potý­kal s prostorovými obtížemi a teritoriální roztříštěností. Děkanát byl umístěn spolu s katedrou osvěty a katedrou marxismu-leninismu v budově na Maltézském náměstí 16 v Praze 1, katedra novi­nářství v hlavní budově Filozofické fakulty na tehdejším náměstí Krásnoarmejců, zatímco katedra knihovnictví sídlila na Smeta­nově nábřeží 2.

Obsahově se studium snažilo vy­hovět v daných mezích modernímu pojetí společenskovědních disciplín a kromě osvěty, která jako nový obor ještě nezaved­la specializace, se novinářství i knihovnic­tví členilo do užších zaměření. Knihov­nictví zavedlo větev literární, technickou a biologickou, novinářství specializaci tis­kovou, rozhlasovou a televizní.

Postavení Institutu navíc komplikovalo napětí mezi obory, které se v jeho rámci rozvíjely, a tradičními humanitními a sociálněvědními obory pěstovanými na Filozofické fakultě. Aplikovaný, v podstatě dosti prakticistní charakter osvěty, knihovnictví a novinářství, jejich důraz na všeobecné vzdělání a profesní přípravu absolventů, vedly k pochybám o odborné úrovni oborů a jejich metodologické a věcné obhajitelnosti.

Snaha o úplnou emancipaci oborů rozvíjejících se v rámci ION vedla k ustavení samostatné fakulty. Od školního roku 1965/66 změnil Institut osvěty a novinářství podle vládního nařízení ze dne 6.1.1965 částka 3 Sbírky zákonů a podle nařízení z 30.1.1965 o změnách názvů některých fakult název na Fakultu osvěty a novinářství Univerzity Karlovy (FON). Jejím děkanem se stal spisovatel a scénárista Jiří Marek (1914-1994), laureát státní ceny. Bližší pohled na strukturu a studijní programy nově vzniklé fakulty naznačuje, že zvláště obory knihov­nictví a novinářství prošly etapou vnitřní diferenciace. Fakulta začala systematicky posilovat své postavení i v oblasti vědecké práce, a překonávat tak stigma odborných a metodologických pochyb, které na ní do­sud do značné míry ulpívaly.

Na fakultě bylo možné studovat tyto obory a zaměření: (a) osvěta, (b) knihovnictví se zaměřením technickým a společenskovědním a (c) novinářství se specializací tisk, rozhlas, televize a nakladatelská práce. Všechny obory měly podobu pě­tiletých studijních programů a bylo je mož­né studovat podobně jako na předchozím ION formou denního studia a studia při za­městnání (tzv. dálkového studia). Studium bylo v souladu s platnými předpisy UK ukončeno odevzdáním a obhajobou diplomové práce a státními závěrečnými zkouškami. Vedle toho pro obor novinářství, včetně nakladatelské práce, existovalo ještě dvouleté nástavbové studium pro absolven­ty jiných vysokých škol ukončené toliko státní zá­věrečnou zkouškou. Posluchači toho stu­dia mohli však obhajobou diplomové práce po třetím roce získat další diplom.

Fakulta osvěty a novinářství UK byla hlavním pracovištěm řešícím státní vě­deckovýzkumný úkol 306-3 Problémy mi­moškolské komunistické výchovy pracu­jících. Vedoucím pracovníkem státního úkolu byl tehdejší proděkan fakulty pro vědu a výzkum František Hyhlík (1905-1981). Výnosem ministerstva školství a kultury byl na fakultě zřízen Ústav pro teorii a dějiny hromadných sdělovacích prostředků. Vedením tohoto pracoviště byl pověřen Vladimír Klimeš.

Fakulta se v době svého vzniku dělila na následující katedry:

• katedra osvěty (vedoucí Vladimír Juřík, mezi členy spolu s dalšími patřili například František Černý či Miroslav Disman)
• katedra knihovnictví (vedoucí Jaroslav Drtina, mezi pracovníky patřili např. Jiří Kábrt, Jiří Wiesenberger či Jiří Cejpek )
• katedra teorie a dějin novinářství (vedou­cí Vladimír Klimeš)
• katedra periodického tisku, rozhlasu a te­levize (vedoucí Miroslav Hladký, mezi pra­covníky patřili mj. Vladimír Kovářík, Karel Štorkán, Jaromír Hořec, Jan Zelenka)
• katedra marxismu-leninismu (vedoucí Blažena Bartáková, mezi pracovníky patři­li Kornel Vavrinčík či Stanislav Buble)
• katedra českého jazyka a teorie a dějin li­teratury (vedoucí Jiří Marek, mezi pracov­níky  byla   Věra Karfíková, Květoslava Neradová, Jiří Roth či Eva Taxová)
• katedra psychologie a pedagogiky (vedoucí František Hyhlík, mezi pracovníky patřili Milan Nakonečný a Zdeněk Štěpánek)

K další proměně Fakulty osvěty a novinářství dochází dle Sbírky zákonů č. 33/68 v roce 1968, kdy mění jednak svůj název na Fakultu sociálních věd a publi­cistiky (FSVP), ale rovněž dosahuje z od­borného i pedagogického hlediska svého vrcholu. Stává se moderně pojatou fakul­tou, představující moderně koncipované vysokoškolské učiliště, jež v sobě slučuje poznatky i možnosti rozvoje sociálních věd druhé poloviny 60. let jak zahraničních, tak tuzemských. Děkanem FSVP byl jme­nován Gustav Bareš (1900-1979). Podstatnou organizační změnou bylo též ustavení katedry sociologie z původního oddělení sociologie v rámci katedry osvěty. Prozatímním vedoucím byl ustaven Miro­slav Disman. O rok později se vedoucím katedry stal Karel Galia, a na katedře soci­ologie pracovali mimo jiné i Jaroslav Klofáč a Pavel Machonin.

V akademickém roce 1968/69 bylo na FSVP možné  studovat čtyři základní obory:

• osvěta (od roku 1966/67 jako osvěta a vý­chova dospělých a od 1968/69 jako vzdělá­vání a výchova dospělých)
• knihovnictví (od r. 1966/67 jako knihov­nictví a vědecké informace)
• novinářství (od 1968/69 publicistika)
• sociologie (bylo ji možné studovat buď jednooborově, nebo v kombinaci s výcho­vou a vzděláváním dospělých).

Snaha o odbornou emancipaci a metodologické obhájení existence fakulty se projevila nejen v rozšíření nabídky studijních oborů o první „tradiční“ sociálněvědní obor, sociologii, ale především v masivním zapojení školy do vědeckovýzkumných aktivit. Vedle vědeckého úkolu Základ­ní teoretické a metodologické problémy výchovy a vzdělávání dospělých pod ve­dením Františka Hyhlíka, který fakulta převzala z minulosti, se FSVP stala hlavním pracovištěm státního vědeckého úkolu Sociologie kultury, jehož vedoucím byl Vladimír Juřík. Katedra knihovnictví a vědeckých informací Hlavním řeši­telem úkolu se stala pod vede­ním Drahoslava Gawreckiho Vzdělávání informačních pracovníků, příprava uživatelů informač­ních služeb a vydávání, zpracování a vy­užití odborné informační literatury.

FSVP se usilovně snažila nejen o rozvoj moderního pojetí sociálních věd, ale prosazovala tento přístup i do pedago­gického procesu. Během krátké doby své existence (jež šťastně a nikoliv náhodou připadla na dobu alespoň částečné liberalizace společenského prostředí, a tedy dobu výrazných inspirací nabízených větší otevřenosti zahraničním vlivům, většímu přílivu literatury, více možnostem hledat a nabízet alternativní řešení) se FSVP stala v některých oborech výrazným sociálněvědním pracovištěm. Bohužel politický vývoj nepřál dalšímu rozvíjení společenskovědních oborů a od studijního roku 1970/71 byly v perso­nálním obsazení již natolik patrné změny vyplývající ze změněné politické situace, že se nastoupený trend nemohl udržet a byl rázně ukončen.

Děkanem se stal Miroslav Hladký (1919-1995), z fakulty zmize­la řada pedagogických a vědeckých osob­ností určujících její charakter sociálněvědní charakter. Katedra sociologie se opět proměnila v od­dělení při Katedře osvěty a výchovy dospě­lých, postupně docházelo i k proměnám učebních plánů, až byla Fakulta sociálních věd a publicistiky nařízením vlády ČSSR číslo 69/1972 z 11. října 1972 zrušena a současně by­la zřízena Fakulta žurnalistiky.

Zřízení Fakulty žurnalistiky v pod­statě znamenalo rozpad dosavad­ního vývoje složitě se ustavivšího komplexu sociálních věd. Obory, které byly na předcho­zí fakultě pěstovány, se opět vrátily na Fi­lozofickou fakultu a nová Fakulta žurnalis­tiky se stala školou s jedním studijním oborem – žurnalistikou. Děkanem byl jme­nován Vladimír Hudec ( nar. 1927).

Samostatné vědecko-pedagogické pracoviště věnující se rozvoji jediného oboru se mohlo na první pohled jevit jako završení snah o emancipaci vysokoškolské přípravy budoucích noviná­řů, jež je možné vysledovat již v předcházejících etapách a které se mimo jiné projevily v několikrát výše zmiňované agilnosti oboru. Ve skutečnosti však paradoxně vedlo k izolaci tohoto oboru a k možnosti jeho přímého ovlivňování politickými požadav­ky a přizpůsobení potřebám a záměrům do­by. Učební plány, personální obsazení i ře­šené vědecké úkoly svědčí o tom, že Fakul­ta žurnalistiky skutečně byla služebnou in­stitucí úzce svázanou s vládnoucí politic­kou elitou.

Na Fakultě žurnalistiky existova­lo jak řádné denní (čtyřleté), tak řádné dál­kové (pětileté) studium i studium postgra­duální.

Po celou dobu svého trvání ne­měla Fakulta žurnalistiky akreditovaný žád­ný vědní obor, a proto také nemohla udělovat žádné vědecké hodnosti.

Při budování nové strukturální podoby fakulty bylo nutné vycházet z mož­ností a zaměření nově koncipovaného stu­dijního oboru žurnalistika. Byly založeny dvě nové katedry, obsazené především pra­covníky, kteří na fakultu přešli jako kádro­vé posily ze sdělovacích prostředků: kated­ra propagandy (Bohumír Bartoš, od r. 1981 Vlastimil Nepeřil, od r. 1984 Jaroslav Čáp,) a katedra agenturní žurnalistiky a propaga­ce (zprvu Slavoj Haškovec, později Alice Bunzlová). Zbývající tři žurnalistické katedry byly v mírně pozměněné podobě převzaty z FSVP: katedra periodického tisku (ve­doucí Milena Beránková, pak Karel Štorkán, po něm Vladimír Kalina, nakonec – po organizační změně na katedru periodického tisku a propagace – Dušan Pavlů), katedra televizní a filmové žurnalistiky (vedoucí Miroslav Hladký), katedra rozhlasové žurnalistiky (vedoucí Vladimír Kovářík, po něm Stanislav Perkner).

Současně se založením fakulty byl v roce 1972 zrušen Ústav pro teorii a dějiny hromadných sdělovacích prostřed­ků a místo něj vybudován Ústav teorie a praxe žurnalistiky při FŽ UK (ředitelem se stal Zdeněk Šumbera), věnující hlavní pozornost studiu různých aspektů socialis­tické žurnalistiky, především efektivitě pů­sobení „prostředků masové informace a propagandy“.

Nově ustavená Fakulta žurnalisti­ky převzala a dále velmi cílevědomě budo­vala jedinečný fond vědecké a studijní kni­hovny zaměřený na dějiny a současnost žurnalistiky. Ředitelem byl Karel Malec (1927-2000?). Významnou součást knižního fondu dosud tvoří Laurinova knihovna, kterou v meziválečném období vybudoval Arne Laurin, šéfredaktor Prager Presse, ob­sahující literaturu vztahující se k novinářství od 17. století do roku 1938.

Existence samostatné Fakulty žurnalistiky a soustavná snaha o prosazení žurnalistiky jako samostatného oboru do systému vysokoškolského vzdělání je jedním z mnoha dokladů o tom, jak významná úloha byla v té době přisuzována sdělovacím prostředkům – k rozvoji sociálních věd neměla Fakulta žurnalistiky fakticky čím přispět.

Po zásadní změně společenské­ho paradigmatu koncem roku 1989 se stala aktuální nejen otázka obnovení samostatného univerzitního pracoviště zaměřeného na rozvoj společenských věd, ale i další existence novinářské­ho studia na UK. „Osudové“ spojení sociálněvědních oborů a vysokoškolské přípravy budoucích novinářů se v této zlomové chvíli opět projevilo – a tentokrát znamenalo zachování novinářského studia na Univerzitě Karlově. Po řadě jednání byla na­konec v květnu 1990 Fakulta žurnalistiky zrušena a místo ní zřízena Fakulta sociál­ních věd, která si – mezi jiným – určila za cíl reformovat a dále rozvíjet i profesionál­ní přípravu budoucích žurnalistů.

Fakulta sociálních věd (FSV) byla zří­zena rozhodnutím rektora a akade­mického  senátu UK k 1. červnu 1990. FSV od samého počátku smě­řovala především k vybudování standardních společenskovědních studií, jak bývají uskupena v podobných univerzitních pracovištích ve světě, a současně se snažila využívat sociálněvědního klimatu k modernizaci přípravy budoucích novinářů. V první fázi své existence se navíc snažila navázat na tradici založenou někdejší FSVP na sklonku 60. let 20. století.

Prvním děkanem FSV se stal Čestmír Suchý (1921-2005). Vedení uni­verzity spolu se zástupci FSV se rozhodli obnovit a dále rozvíjet standardní spole­čenské vědy – politologii, sociologii a eko­nomii. K tomu si pracovníci fakulty kladli za cíl vytvořit podmínky pro rozvoj univer­zitní přípravy novinářů, k čemuž jí víceoborová struktura FSV dávala výhodné vý­chozí podmínky (tím byl také oslaben jeden z podstatných argumentů namířených proti dalšímu zachování novinářského vzdělávání – totiž poukaz na to, jak neblahý vliv měla na odbornou úroveň bývalé Fakulty žurnalistiky její faktická izolovanost od jiných oborů). Na FSV byly založeny katedry ekonomie, politologie, sociologie a žurnalistiky a s malým zpožděním i katedra jazyků. Vedle toho začaly při FSV působit vědecké rektorátní vědecké ústavy, které se snažily navázat na tradici přervanou na přelomu 60. a 70. let: Institut společensko-politických věd a Institut ekono­mických věd. Ústav teorie a praxe žurnalistiky byl reorganizován na Ústav masové komunikace (existence výzkumného pracoviště zaměřeného na mediální problematiku bylo dalším krokem, který směřoval k udržení přípravy budoucích novinářů na UK: teorie masové komunikace a později rozvoj mediálních studií se staly vědeckovýzkumným rámcem, na němž se žurnalistika jako aplikovaný studijní obor mohla rozvíjet – toto, na univerzitních pracovištích vcelku běžné, spojení zároveň pomohlo obhájit zařazení žurnalistiky do kontextu sociálních věd, které jinak nemá věcné opodstatnění). Krátce po založení fakulty bylo v jejím rámci ustaveno i postgraduální pracoviště pro přípravu ekonomů CERGE, které se později osamostatnilo jako univer­zitní instituce.

V roce 1992 se děkanem FSV stal Miloslav Petrusek, (1936 - 2012). Další vývoj FSV vedl k organizačním změnám, jejichž podstatou byl přechod na systém institutů jako zastřešujících organizačních jednotek a kateder jako jejich součástí garantujících realizaci a rozvoj jednotlivých akreditovaných studijních programů (respektive studijních oborů), který byl po vyhlášené reorgani­zaci přijat na jaře 1993. Přechod na systém institutů znamenal zrušení stávajících vě­deckých pracovišť a současně zdůraznění pedagogic­kého charakteru fakulty. Na FSV byly založeny: Institut ekonomických studií, Institut ko­munikačních studií a žurnalistiky (v jehož rámci byl stávající obor žurnalistika dopl­něn o obor masová komunikace, později přejmenovaný na obor mediální studia), Institut politologických studií (ten vedle oboru po­litologie rozvíjí i obor mezinárodní vztahy) a Institut sociologických studií (který vedle sociologie nabízí i obor sociální politika). V roce 1994 byl na FSV zřízen ještě Institut mezinárodních studií, který začal rozvíjet terito­riální studia východoevropská a ruská, americká a německo-rakouská,později ještě západoevropská a evropská. V roce 1995 vzniklo při FSV Centrum pro mediální studia (CEMES) a v roce 2000 Centrum pro sociální a ekonomické strategie (CESES). V roce 1997 se na dvě funkční období stal děkanem FSV Lubomír Mlčoch a po něm v roce 2003 Jan Ámos Víšek. Pregraduální studium je na celé fakultě od roku 1993 standardně realizováno jako dvoustupňové bakalářské a navazující magisterské. Jednotlivé akreditované studijní programy jsou v důsledku toho (a vzhledem ke své vnitřní rozrůzněnosti) členěné na studijní obory. Fakulta také na všech institutech soustavně buduje i doktorské studium. Důraz na tento stupeň studia odráží postupnou přeměnu pojetí fakulty z instituce převážně pedagogické na instituci stále více především výzkumnou. V období 1999-2004 byla fakulta zapojena do výzkumného záměru UK s projektem Česká společnost na přelomu druhého a třetího tisíciletí, od roku 2005 získala prostředky na výzkumný záměr nazvaný Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika.

Archivní prameny

Archiv Univerzity Karlovy, fond Institut osvěty a novinářství, fond Fakulta sociálních věd a publicistiky a fond Fakulta žurnalistiky.

HUDEC, V.: 10 let rozvoje výchovy a vzdělávání no­vinářů na FŽ UK. Sešity novináře 4/1982.

KÖPPLOVÁ, B. - JIRÁK, J.: Kontury vývoje vzdělá­vání českých novinářů. ĎaS 5/1996, s. l0n.

KÖPPLOVÁ, B. - JIRÁK, J.: Fakulta sociálních věd. In: Dějiny Univerzity Karlovy IV. Praha: Karolinum 1998, s.511-533